Milevský klášter je cennou památkou románské architektury na našem území a nejstarším klášterem v jižních Čechách. Nachází se na severním okraji města Milevska, jehož založení se vznikem kláštera úzce souvisí.
Premonstrátský klášter v Milevsku založil velmož Jiří z Milevska pravděpodobně roku 1184. První doložená zmínka o klášteře pochází z roku 1187, kdy byl jmenován jeho první opat Jarloch (Gerlachus), jeden z pokračovatelů kroniky Kosmovy. Krátce po založení vznikla v blízkosti ves, dnes město Milevsko. Stavba opevněného kláštera byla dokončena ve 14. století. V té době při něm byla založena také latinská škola. Klášter se stal na dlouhou dobu významným centrem vzdělanosti a kultury jižních Čech.
V roce 1420 byl vyvrácen husity. Panství poté změnilo několikrát majitele a církvi se vrátilo až v roce 1623, kdy jej získal strahovský klášter a zřídil zde probošství. V 17. a 18. století byl klášter barokně upravován. Jeho existence pak byla ukončena roku 1725 výnosem císaře Josefa II.
Hlavní budovou kláštera, který tvoří uzavřený areál se dvěma nádvořími, je kostel bazilika Navštívení Panny Marie se dvěma věžemi, jejíž stavba byla započata před rokem 1200. Zhruba ve stejné době byl vystavěn i hřbitovní, dříve farní kostel svatého Jiljí, který je ukázkou vynikající románské církevní architektury.
V současnosti slouží klášter opět církevním účelům, veřejnosti jsou přístupné kostely Navštívení Panny Marie i svatého Jiljí a oblastní muzeum.
Premonstrátský klášter v Milevsku založil velmož Jiří z Milevska pravděpodobně roku 1184. První doložená zmínka o klášteře pochází z roku 1187, kdy byl jmenován jeho první opat Jarloch (Gerlachus), jeden z pokračovatelů kroniky Kosmovy. Krátce po založení vznikla v blízkosti ves, dnes město Milevsko. Stavba opevněného kláštera byla dokončena ve 14. století. V té době při něm byla založena také latinská škola. Klášter se stal na dlouhou dobu významným centrem vzdělanosti a kultury jižních Čech.
V roce 1420 byl vyvrácen husity. Panství poté změnilo několikrát majitele a církvi se vrátilo až v roce 1623, kdy jej získal strahovský klášter a zřídil zde probošství. V 17. a 18. století byl klášter barokně upravován. Jeho existence pak byla ukončena roku 1725 výnosem císaře Josefa II.
Hlavní budovou kláštera, který tvoří uzavřený areál se dvěma nádvořími, je kostel bazilika Navštívení Panny Marie se dvěma věžemi, jejíž stavba byla započata před rokem 1200. Zhruba ve stejné době byl vystavěn i hřbitovní, dříve farní kostel svatého Jiljí, který je ukázkou vynikající románské církevní architektury.
V současnosti slouží klášter opět církevním účelům, veřejnosti jsou přístupné kostely Navštívení Panny Marie i svatého Jiljí a oblastní muzeum.
Na severním okraji Milevska, v prvním nádvoří zdejšího premonstrátského kláštera, sídlí v budově barokní prelatury už více než padesát let Milevské muzeum. Muzejní sbírky, které jsou nyní instalovány cca na 750 metrech čtverečních, dokumentují především dějiny města a kláštera.
Prohlídka muzea chronologicky začíná ve sklepních prostorách, kde je nově instalována stálá výstava představující nejstarší historii širšího okolí města Milevska a regionu, nazvaná Zastavení v pravěké krajině.
V přízemí je přístupna expozice věnovaná středověku. Návštěvník se zde může seznámit s archeologickými nálezy, které dokumentují život ve středověkém městě a klášteře (keramické nádoby, dřevěné gotické plastiky, kachle, atd.). Zajímavý je například soubor keramiky z milevské krčmy, vypálené husity v dubnu roku 1420.
V prvním patře muzea je v pěti sálech instalována expozice dějin města od 16. století až do poloviny 20. století. V prvním sále dokumentují rozvoj knihtisku dvě renesanční bible z první poloviny 16. století, v barokním sále zas rychtářské právo dokládá přísnost tehdejší justice. V dalších místnostech pak návštěvník může spatřit měšťanský salónek ve stylu tzv. druhého rokoka, malou kolekci zbraní z 18. a 19. století nebo dvojité šaty z růžového hedvábí, které patřily srostlým dvojčatům, sestrám Blažkovým. Poslední sál připomíná léta I. světové války, legionáře, čs. piloty, bojující v době II. světové války v řadách RAF, ale jsou zde i dokumenty k bombovému útoku na tehdejší Okresní sekretariát KSČ, k němuž došlo v květnu 1950.
V dalších prostorách muzea je vystaven například fungující stroj věžních hodin z roku 1699 a jsou zde i staré maškarní kostýmy, pocházející z tradičních masopustních průvodů. V podkroví muzejní budovy je pak upravena malá expozice lidového nábytku a nádobí z venkovských domácností z okolních vesnic.
V druhém patře si můžete prohlédnout stálou expozici premonstrátského kláštera a historii a národopis Milevska. Expozice zahrnuje archeologické vykopávky, výtvarné umění, historické zbraně, nábytek, loutky a fotodokumentaci staré Vltavy. Otevřeno je od 1. března do 31. prosince a to vždy od 9.00 – 12.00 a od 13.00 – 17.00 hodin. V červenci a srpnu je otevřeno do 18.00 hodin.
Prohlídka muzea chronologicky začíná ve sklepních prostorách, kde je nově instalována stálá výstava představující nejstarší historii širšího okolí města Milevska a regionu, nazvaná Zastavení v pravěké krajině.
V přízemí je přístupna expozice věnovaná středověku. Návštěvník se zde může seznámit s archeologickými nálezy, které dokumentují život ve středověkém městě a klášteře (keramické nádoby, dřevěné gotické plastiky, kachle, atd.). Zajímavý je například soubor keramiky z milevské krčmy, vypálené husity v dubnu roku 1420.
V prvním patře muzea je v pěti sálech instalována expozice dějin města od 16. století až do poloviny 20. století. V prvním sále dokumentují rozvoj knihtisku dvě renesanční bible z první poloviny 16. století, v barokním sále zas rychtářské právo dokládá přísnost tehdejší justice. V dalších místnostech pak návštěvník může spatřit měšťanský salónek ve stylu tzv. druhého rokoka, malou kolekci zbraní z 18. a 19. století nebo dvojité šaty z růžového hedvábí, které patřily srostlým dvojčatům, sestrám Blažkovým. Poslední sál připomíná léta I. světové války, legionáře, čs. piloty, bojující v době II. světové války v řadách RAF, ale jsou zde i dokumenty k bombovému útoku na tehdejší Okresní sekretariát KSČ, k němuž došlo v květnu 1950.
V dalších prostorách muzea je vystaven například fungující stroj věžních hodin z roku 1699 a jsou zde i staré maškarní kostýmy, pocházející z tradičních masopustních průvodů. V podkroví muzejní budovy je pak upravena malá expozice lidového nábytku a nádobí z venkovských domácností z okolních vesnic.
V druhém patře si můžete prohlédnout stálou expozici premonstrátského kláštera a historii a národopis Milevska. Expozice zahrnuje archeologické vykopávky, výtvarné umění, historické zbraně, nábytek, loutky a fotodokumentaci staré Vltavy. Otevřeno je od 1. března do 31. prosince a to vždy od 9.00 – 12.00 a od 13.00 – 17.00 hodin. V červenci a srpnu je otevřeno do 18.00 hodin.
Na Žďákovský most, svými rozměry a konstrukcí neobyčejnou technickou památku, narazí každý, kdo přijíždí k zámku Orlík směrem od Milevska. Most je unikátní tím, že oba břehy Orlické přehradní nádrže spojuje jediným mostním obloukem. Stavba, která byla zprovozněna před 40 lety, 27. dubna 1967, je největším obloukovým ocelovým mostem v Česku. Svého času ale Žďákovský most vévodil i světovým tabulkám.
Z důvodu stavby přehrady, která hladinu Vltavy zvýšila zhruba o 20 metrů, bylo nutné vyřešit nové přemostění údolí, neboť dosavadní mosty byly příliš nízko. Žďákovský most vznikal v letech 1958 až 1967 (s přestávkou od roku 1960 až 1964). Na stavbu bylo použito 4116 tun oceli, z toho 3100 tun na oblouk. Náklady byly vyčísleny na 71 milionů korun včetně protikorozní ochrany.
Ke svému jménu most přišel podle osady Žďákov u Chrástu, která byla přehradou zatopena a přestala existovat. Mezi patkami má plnostěnný dvoukloubový oblouk o rozpětí 379,6 metru a celková délka oblouku činí 542,9 metru. Výška silnice nad vodní hladinou nádrže se pohybuje kolem 50 metrů (a více než 100 metrů k bývalému toku řeky). Autorem stavebního projektu mostu byly firmy Pragoprojekt a Hutní projekt Praha.
Žďákovský most, který i přes svou velikost působí lehkým dojmem, se stal dominantou celého středního Povltaví. Už při jeho stavbě se počítalo s tím, že i díky nádhernému výhledu bude přitahovat pozornost turistů, v oblibě ho mají rovněž vyznavači adrenalinového bungee-jumpingu. Obestírá ho však i poněkud nelichotivý genius loci. Neblaze totiž proslul v případě takzvaných orlických vražd v 90. letech, kdy z něj gang shazoval své oběti v sudech na dno přehrady.
Z důvodu stavby přehrady, která hladinu Vltavy zvýšila zhruba o 20 metrů, bylo nutné vyřešit nové přemostění údolí, neboť dosavadní mosty byly příliš nízko. Žďákovský most vznikal v letech 1958 až 1967 (s přestávkou od roku 1960 až 1964). Na stavbu bylo použito 4116 tun oceli, z toho 3100 tun na oblouk. Náklady byly vyčísleny na 71 milionů korun včetně protikorozní ochrany.
Ke svému jménu most přišel podle osady Žďákov u Chrástu, která byla přehradou zatopena a přestala existovat. Mezi patkami má plnostěnný dvoukloubový oblouk o rozpětí 379,6 metru a celková délka oblouku činí 542,9 metru. Výška silnice nad vodní hladinou nádrže se pohybuje kolem 50 metrů (a více než 100 metrů k bývalému toku řeky). Autorem stavebního projektu mostu byly firmy Pragoprojekt a Hutní projekt Praha.
Žďákovský most, který i přes svou velikost působí lehkým dojmem, se stal dominantou celého středního Povltaví. Už při jeho stavbě se počítalo s tím, že i díky nádhernému výhledu bude přitahovat pozornost turistů, v oblibě ho mají rovněž vyznavači adrenalinového bungee-jumpingu. Obestírá ho však i poněkud nelichotivý genius loci. Neblaze totiž proslul v případě takzvaných orlických vražd v 90. letech, kdy z něj gang shazoval své oběti v sudech na dno přehrady.
Zámek Orlík se tyčí na skále nad Orlickým jezerem na Písecku v Jihočeském kraji. Na zámku je téměř 150 místností včetně chodeb a přilehlých prostorů. Desetina z nich je upravena k prohlídkové trase. Interiér zámku je vybaven cenným nábytkem, obrazy, porcelánem, lustry, sbírkou zbraní, množstvím loveckých trofejí; sběratelé jistě ocení soubor vyznamenání a řádů, které získali předchozí majitelé za různé zásluhy. Návštěvníci mohou také částečně nahlédnout do soukromého křídla zámku, ve kterém je vše ponecháno tak, jak ho rodina v minulosti musela opustit.
U zámku byl vybudován anglický park, ve kterém se nachází mnoho vzácných dřevin a také pseudogotická Schwarzenberská hrobka. Prohlídku zámku Orlík si lze zpříjemnit výletem lodí po hladině Orlické nádrže. Počátky původně gotického hradu sahají do 13. století, v té době byl významným opěrným bodem královské moci v jižních Čechách. Ve 14. století byl hrad rozšířen. V roce 1407 se majitelem hradu stal rod Zmrzlíků ze Svojšína. Na počátku 16. století postihl Orlík velký požár a po té ho koupil Kryštof ze Švamberka, který ho rozšířil a upravil na renesanční zámek. V roce 1623 se Orlík stal majetkem Eggenberků a od roku 1717 byli vlastníky Schwarzenberkové. Zámek byl reprezentačně upraven pro orlickou větev Schwarzenberků. V roce 1802 zámek vyhořel, brzy byl však opraven a ještě rozšířen. V letech 1849 – 1860 byl zámek ještě částečně regotizován. Roku 1948 byl zámek znárodněn, v roce 1992 byl pak Orlík v restituci vrácen dnešnímu majiteli Karlu VII. Schwarzenberku, který v té době působil jako kancléř u tehdejšího prezidenta Václava Havla.
U zámku byl vybudován anglický park, ve kterém se nachází mnoho vzácných dřevin a také pseudogotická Schwarzenberská hrobka. Prohlídku zámku Orlík si lze zpříjemnit výletem lodí po hladině Orlické nádrže. Počátky původně gotického hradu sahají do 13. století, v té době byl významným opěrným bodem královské moci v jižních Čechách. Ve 14. století byl hrad rozšířen. V roce 1407 se majitelem hradu stal rod Zmrzlíků ze Svojšína. Na počátku 16. století postihl Orlík velký požár a po té ho koupil Kryštof ze Švamberka, který ho rozšířil a upravil na renesanční zámek. V roce 1623 se Orlík stal majetkem Eggenberků a od roku 1717 byli vlastníky Schwarzenberkové. Zámek byl reprezentačně upraven pro orlickou větev Schwarzenberků. V roce 1802 zámek vyhořel, brzy byl však opraven a ještě rozšířen. V letech 1849 – 1860 byl zámek ještě částečně regotizován. Roku 1948 byl zámek znárodněn, v roce 1992 byl pak Orlík v restituci vrácen dnešnímu majiteli Karlu VII. Schwarzenberku, který v té době působil jako kancléř u tehdejšího prezidenta Václava Havla.
Historie hradu Zvíkova je od počátku spjata s královským rodem Přemyslovců. První krok k založení pravděpodobně uskutečnil Přemysl Otakar I. (1197-1230), který roku 1226 vyměnil tzv. oujezd Oslovský, patřící do majetku kláštera v Doksanech, za šest jiných vesnic. Získal tak do vlastnictví i skalnatý ostroh, na kterém byl hrad vybudován. Zvíkov patří k nejpřednějším stavbám české středověké světské architektury.
Nejprůkazněji je historie postupného budování doložena za vlády Václava I. (1230-1253). Roku 1234 musel být již hrad zčásti vystavěn, protože je v písemných pramenech uveden jako jeho purkrabí Konrád z Janovic. Král Václav I. často a rád pobýval na Zvíkově. Když v červenci 1247 mladý kralevic Přemysl Otakar zdvihl proti svému otci odboj, zůstal Václavovi I. věrný pouze hrad Zvíkov spolu s Loktem a Mostem. Na Zvíkově také Václav I. přijal poselstvo odbojného syna a české šlechty, vedené pražským biskupem Mikulášem, a dal je uvěznit ve věži. V další výstavbě hradu pokračoval jeho syn Přemysl Otakar II. (1253-1278), který šťastně zvolil za purkrabího Hirzu, jehož jmenoval na Zvíkov roku 1250. Tehdy začala na Zvíkově hlavní výstavba tzv. královského paláce a opevnění. Stavební huť budující Zvíkov pracovala zároveň i na dalších stavbách v královském městě Písku a v Myšenci.
Roku 1306 vymřel rod Přemyslovců po meči a hrad byl podstoupen Jindřichu z Rožmberka. Největší slávu získal hrad za vlády Karla IV.(1346-1378), který jej dal důkladně opravit a rád v něm i pobýval. Do dostavby hradu Karlštejna sloužil Zvíkov i jako dočasné útočiště korunovačních klenotů. Ztrátou této výlučnosti klesl význam Zvíkova jako předního královského hradu a ten začal často měnit majitele. V zástavním držení se vystřídaly především dva mocné rody – páni z Rožmberka a páni ze Švamberka.
V husitských válkách byl hrad roku 1429 obléhán Tábory (v té době byl hrad v držení císaře Zikmunda), nebyl však dobyt. Roku 1437 získal hrad opět Oldřich z Rožmberka, vůdce katolické šlechty. Charakter královského hradu si Zvíkov udržel až do třetí třetiny 16. století, kdy byl prodán pánům ze Švamberka (v roce 1575 byl zanesen prodej Maxmiliánem II. do Desek zemských). Švamberkové provedli na chátrajícím hradě rozsáhlé renesanční úpravy, které však původní charakter stavby nenarušily. Vynikající pevnostní systém hradu umožnil odolávat útočníkům i za třicetileté války. Teprve během roku 1622 se zvíkovská posádka vzdala přesile a hrad byl císařským vojskem vyrabován a zpustošen.
Roku 1623 získali hrad Eggenberkové a po jejich vymření roku 1719 přešel do vlastnictví Schwarzenbergů. Po rozdělení rodu na dvě větve (1790) přešel Zvíkov do vlastnictví mladší (tzv. sekundogeniturní) větve, zastoupené maršálem Karlem I. Schwarzenbergem, sídlícím na blízkém Orlíku. Teprve tehdy bylo přistoupeno k rozsáhlým zajišťovacím pracím: nejdříve byla opravena kaple a zachráněny pozdně gotické malby, ale stav zdiva královského paláce byl již natolik špatný, že se roku 1829 zřítila Nová brána, poté následoval sesuv části paláce nad řekou. Proto byla po roce 1880 zahájena rekonstrukce královského paláce i hradeb. Původní kamenné prvky mají lehce narůžovělou barvu a jsou od nově vsazených částí snadno rozeznatelné. Práce byly ukončeny na přelomu 19. a 20. století a Zvíkov se stal opět skvostem českého stavitelského umění. Hrad zůstal majetkem Schwarzenbergů do roku 1948.
Nejprůkazněji je historie postupného budování doložena za vlády Václava I. (1230-1253). Roku 1234 musel být již hrad zčásti vystavěn, protože je v písemných pramenech uveden jako jeho purkrabí Konrád z Janovic. Král Václav I. často a rád pobýval na Zvíkově. Když v červenci 1247 mladý kralevic Přemysl Otakar zdvihl proti svému otci odboj, zůstal Václavovi I. věrný pouze hrad Zvíkov spolu s Loktem a Mostem. Na Zvíkově také Václav I. přijal poselstvo odbojného syna a české šlechty, vedené pražským biskupem Mikulášem, a dal je uvěznit ve věži. V další výstavbě hradu pokračoval jeho syn Přemysl Otakar II. (1253-1278), který šťastně zvolil za purkrabího Hirzu, jehož jmenoval na Zvíkov roku 1250. Tehdy začala na Zvíkově hlavní výstavba tzv. královského paláce a opevnění. Stavební huť budující Zvíkov pracovala zároveň i na dalších stavbách v královském městě Písku a v Myšenci.
Roku 1306 vymřel rod Přemyslovců po meči a hrad byl podstoupen Jindřichu z Rožmberka. Největší slávu získal hrad za vlády Karla IV.(1346-1378), který jej dal důkladně opravit a rád v něm i pobýval. Do dostavby hradu Karlštejna sloužil Zvíkov i jako dočasné útočiště korunovačních klenotů. Ztrátou této výlučnosti klesl význam Zvíkova jako předního královského hradu a ten začal často měnit majitele. V zástavním držení se vystřídaly především dva mocné rody – páni z Rožmberka a páni ze Švamberka.
V husitských válkách byl hrad roku 1429 obléhán Tábory (v té době byl hrad v držení císaře Zikmunda), nebyl však dobyt. Roku 1437 získal hrad opět Oldřich z Rožmberka, vůdce katolické šlechty. Charakter královského hradu si Zvíkov udržel až do třetí třetiny 16. století, kdy byl prodán pánům ze Švamberka (v roce 1575 byl zanesen prodej Maxmiliánem II. do Desek zemských). Švamberkové provedli na chátrajícím hradě rozsáhlé renesanční úpravy, které však původní charakter stavby nenarušily. Vynikající pevnostní systém hradu umožnil odolávat útočníkům i za třicetileté války. Teprve během roku 1622 se zvíkovská posádka vzdala přesile a hrad byl císařským vojskem vyrabován a zpustošen.
Roku 1623 získali hrad Eggenberkové a po jejich vymření roku 1719 přešel do vlastnictví Schwarzenbergů. Po rozdělení rodu na dvě větve (1790) přešel Zvíkov do vlastnictví mladší (tzv. sekundogeniturní) větve, zastoupené maršálem Karlem I. Schwarzenbergem, sídlícím na blízkém Orlíku. Teprve tehdy bylo přistoupeno k rozsáhlým zajišťovacím pracím: nejdříve byla opravena kaple a zachráněny pozdně gotické malby, ale stav zdiva královského paláce byl již natolik špatný, že se roku 1829 zřítila Nová brána, poté následoval sesuv části paláce nad řekou. Proto byla po roce 1880 zahájena rekonstrukce královského paláce i hradeb. Původní kamenné prvky mají lehce narůžovělou barvu a jsou od nově vsazených částí snadno rozeznatelné. Práce byly ukončeny na přelomu 19. a 20. století a Zvíkov se stal opět skvostem českého stavitelského umění. Hrad zůstal majetkem Schwarzenbergů do roku 1948.
Tento způsob dopravy můžete využít od dubna do září dle platného jízdního řádu. Naskytne se vám jedinečná možnost vidět tyto jedinečné památky také z vodní hladiny.
Stádlecký most je poslední dochovaný empírový řetězový most v České republice. V roce 1959 byl most prohlášen Národní technickou památkou.
Most postavil Vojtěch Lanna v letech 1847–1848 podle projektu ing. Gassnera a B. Schnircha přes Vltavu v Podolsku. Most sloužil dlouhá léta, až do roku 1960. Od konce třicátých let stál ale již most nový, železobetonový, přímo nad stávajícím mostem. Po napuštění přehrady Orlík by byl most, v té době již kulturní památka, potopen a proto se rozhodlo o jeho pečlivému rozebrání, dokumentaci a uložení na místě mimo zatopený břeh. Ze zahraničí přišla v šedesátých letech nabídka na odkoupení mostu, naštěstí však byla zamítnuta a bylo rozhodnuto o pozdějším přestěhování a znovusestavení ( rekonstrukce mostu). Z několika možných lokalit bylo vybráno malebné místo na Lužnici, na silnici mezi obcemi Stádlec a Dobřejice. Na tomto místě je v provozu již od slavnostního otevření 25. května 1975.
Základní nosnou konstrukci mostu tvoří 4 řetězy uspořádané do dvou dvojic. Ty jsou uloženy na dvou kamenných pylonech, branách vysokých 13 metrů. Mostovku tvoří dubové fošny, nově instalované v roce 2007. Pod mostovkou je instalována pojízdná lávka pro drobné opravy. Most je po celkové rekonstrukci. Vjezd automobilům je povolen do omezené hmotnosti. Stádlecký most je oblíbené východisko turistických tras. Proti proudu vede cesta po červené značené trase na Lužničanku (3,5 km), oblíbenou turistickou chatu, dále pak na hrad Příběnice (6 km) nebo až do Tábora. Po proudu pak po červené nebo po modré, vhodné též pro jízdní kola, na hrad Dobronice, dále pak po červené do Bechyně. Po žluté značce pak do Stádlece nebo do Dobřejic a Malšic.
Most postavil Vojtěch Lanna v letech 1847–1848 podle projektu ing. Gassnera a B. Schnircha přes Vltavu v Podolsku. Most sloužil dlouhá léta, až do roku 1960. Od konce třicátých let stál ale již most nový, železobetonový, přímo nad stávajícím mostem. Po napuštění přehrady Orlík by byl most, v té době již kulturní památka, potopen a proto se rozhodlo o jeho pečlivému rozebrání, dokumentaci a uložení na místě mimo zatopený břeh. Ze zahraničí přišla v šedesátých letech nabídka na odkoupení mostu, naštěstí však byla zamítnuta a bylo rozhodnuto o pozdějším přestěhování a znovusestavení ( rekonstrukce mostu). Z několika možných lokalit bylo vybráno malebné místo na Lužnici, na silnici mezi obcemi Stádlec a Dobřejice. Na tomto místě je v provozu již od slavnostního otevření 25. května 1975.
Základní nosnou konstrukci mostu tvoří 4 řetězy uspořádané do dvou dvojic. Ty jsou uloženy na dvou kamenných pylonech, branách vysokých 13 metrů. Mostovku tvoří dubové fošny, nově instalované v roce 2007. Pod mostovkou je instalována pojízdná lávka pro drobné opravy. Most je po celkové rekonstrukci. Vjezd automobilům je povolen do omezené hmotnosti. Stádlecký most je oblíbené východisko turistických tras. Proti proudu vede cesta po červené značené trase na Lužničanku (3,5 km), oblíbenou turistickou chatu, dále pak na hrad Příběnice (6 km) nebo až do Tábora. Po proudu pak po červené nebo po modré, vhodné též pro jízdní kola, na hrad Dobronice, dále pak po červené do Bechyně. Po žluté značce pak do Stádlece nebo do Dobřejic a Malšic.
